Asi jen těžko by jste hledali záhadnější postavu současné elektronické scény. Muž, který tak úzkostlivě tají své jméno, na veřejnost s tváří jen sporadicky a rezolutně odmítá interview mezi čtyřma očima.  Nikdo, kromě Steva Goodmana/majitele značky Hyperdub/, ho vlastně ještě pořádně neviděl. Počet živých vystoupení/ikdyž- Zomby live – to zní jako oxymoron/  by se dalo spočítat na prstech jedné ruky a když už se nějakému promotérovi podaří Zombyho přeci jen přizvat, nakonec stejně nedorazí../loňský Stimul festival v divadle Archa by o tom mohl vyprávět/ Anonymních producentů poslední dobou přibylo jako hub po dešti a dnes bychom mohli již hovořit o menším klišé. Na druhou stranu je to právě Zomby, který si tuto image – vzhledem k jeho tvorbě – zaslouží asi nejvíce.

Po albu Where were U in 92, ve kterém vzdal hold raveové vlně devadesátých let, se začátkem letošního léta vrací s druhým LP, které jistě na rozjařených letních parketech neuslyšíte.. Smuteční a tesknou náladu halí do 35 minut umístěných napříč 16 tracky. Na otázku, proč skládá tak krátké věci, odpovídá stroze: „Já prostě dělám písničky a osobně si myslím, že základní kámen skladby lze vsadit do 3 minut..“

A o čem vlastně tedy celé album je? Vodící linkou, podobně jako u předešlých releasů, zůstává  již několikrát zmiňovaná mysteriózní atmosféra. Velkou zásluhu na tom  mají jeho typické 8ittové bleepy, jimiž dociluje efektivního,  krystalicky čistého podkresu skladeb. Zdárným příkladem může být věc s názvem A Devil Lay Here, kterou považuji za jednu z nejlepších z alba Dedication. Když se Zomby osmělí ke spolupráci s Noah Lennox /Panda Bear/, vznikne elektronické preludium, ke kterému na téže trati nenacházím rovnocenného soupeře. Pokud máte zájem, lze zdarma ztáhnout prostřednictvím webu XLR8R.

Rok vydání deklaruje poctivým zapojením syntezátorů, které momentálně nemohou chybět v žádném řádném studiu a o tom, že nás rytmicky posílá do „štěpařské škatulky“ už ani nemluvě. I s takovýmto „mainstreamem“ však nakládá velmi obezřetně.

Husarským kouskem  celého alba, je asi nejen pro mne,  píseň Natalia´s song. Zomby si z nepochopitelných důvodů propůjčil vokál jedné zpěvačky z ruské řady Superstar/právě v takovýchto neobvyklých spojení je jeho velká síla/. Pro někoho to může být poněkud kolovrátek, ale chytlavou originalitu ji nezapřete. Z lokální hvězdičky učinil  mezinárodně vyhledávanou osobnost a sám sebe opět nenápadně postrčil i mezi posluchače, kteří by ho sami zřejmě vůbec nehledali./poprvé to bylo ve spojitosti s koncertem Lady Gaga/

Největší a nejmilejší překvapení celého longplayeru však nacházím ke konci desky. Ochota a schopnost použít pianových melodií dostává Zombyho tvorbu opět o kousek dál. To, co naznačil ve starší věci Digital Fauna, nabízí písní Haunted bez zbytečné skromnosti a já si Zombyho dokáži bez uzardění představit, jako pianistu bez tváře v Kavárně „U Žalmana“.

S kritickým okem řadím mezi top 10 letošního roku. Dunky žalky.