Erik Truffaz

Erik Truffaz se narodil roku 1960 ve Švýcarsku a jako syn saxofonisty hrajícího v tanečním orchestru měl už od mala blízko k muzice. Už v deseti letech hrával běžně na trubku s kapelou svého otce. Ve svých šestnácti slyšel prvně Milese Davise na jeho klasickém albu Kind Of Blue a ta deska měla na něj dlouhodobě ohromný vliv. Začal studovat Milesovu techniku a rafinované fígle v magii jeho hry. V osmdesátých letech vystudoval obor hudební teorie, historie a kompozice na konzervatoři v Ženevě. Po studiích hrál pak dlouho s Orchestre de Suisse Romande a v několika revivalech než v roce 1990 založil svou první kapelu Orange. S podporou Orange začíná komponovat a prezentovat vlastní skladby a také se díky tomu setkává s bubeníkem Marcem Erbettou, který jej doprovází i v budoucnu v rámci sólové kariéry.

Vynikající trumpetista má za sebou skvělou minulost, ocenění Prix Special od France’s Jury du Concours National de la Defense a dodnes hojně koncertuje a točí velmi zajímavé desky plné progresivní jazzové hudby se znatelným vlivem hiphopu, soulu a broken beat. Má za sebou tak významná vystoupení jako jsou Montreaux Jazz Festival, Rock en Seine nebo ohromné turné po latinské Americe, Asii a celé Evropě. Prominent jazzové komunity si získal přízeň publika díky osobité kombinaci post-beebopu a fusion legend hrajících na trubku se současnou formou elektronické a polyrytmické taneční hudby. V devadesátých letech vydal na značce EMI France tři významné desky Out Of A Dream, The Dawn a Bending New Corners. V roce 2000 podepsal kontrakt s věhlasným jazzovým vydavatelstvím Blue Note, u kterého brzy po podpisu smlouvy vyšla fantastická deska The Mask. Ta se dočkala o rok později i remixové verze s podtitulem Revisité, na které se podíleli mimo jiné Alex Gopher, Good, Pierre Henry, Mobile In Motion nebo Bugge Wesseltoft. Ve vztahu k Truffazovi nejde rozhodně o „cizí“ projekty – Good a Mobile In Motion s ním koncertovali v Londýně už dávno předtím, než došlo k remixovému albu. Podobně Alex Gopher finalizoval mastering zvuku předchozích dvou Erikových nahrávek. Originální The Mask tak symbolizuje magii a přirozený elektroakustický stav původní tvorby Erika Truffaze, zatímco remixové Revisité jen podtrhuje otevřenost jeho hudby a vyznačuje prostor k experimentování společný s moderním přístupem v elektronické hudbě.

Pro další desku nazvanou Mantis sestavil Truffaz neoficiální kvartet Ladyland, do kterého naverboval kytaristu Manu Codjia, kontrabasistu Michela Benitu a za bicí soupravou vystřídal Erbettu vynikající francouzský bubeník Philippe Garcia. Deska je napěchována jazzem, elektroakustickou hudbou, industriálními zvuky a rockovou dravostí. Kromě všeho jmenovaného tam najdeme i patrné prvky world music – například ve skladbě Margouni hostoval Mounir Troudi. To co posouvá Mantis nad úroveň tehdější standardní a tuctové jazzové produkce je nevyhraněnost celé kapely, možnost jít dál a jinam než kam směřuje většina jazzmanů. Přitom není pochyb o muzikantských kvalitách a schopnosti kapely zahrát i v nedobrých technických podmínkách skvělý gig. To je přesně to, co od jazzové kapely očekává běžný jazzový posluchač. Ladyland však staví laťku o něco výš. Marc Erbetta se vrací do kontaktu s Truffazem na další desce The Walk Of The Giant Turtle z roku 2003, na které hraje společně s Mullerem a Giulianim. Patrick Muller na nahrávce atakuje své Fender Rhodes piáno podobně jako kdysi Joe Zawinul, zatímco Marcello Giuliani drtí basu a drží breakový krok s Marcem Erbettou. To vše se odehrává pod taktovkou a houpajícími se tématy Erikovy trubky.

Neustálé přirovnávání a srovnávání s Milesem Davisem je vlastně poctou na straně jedné a výzvou na straně druhé. Truffaz se s tím však vyrovnává velmi dobře. Zejména proto, že razí nový směr hry na tento nástroj a přetváří komerční vlivy elektroniky a hiphopu do svérázných uměleckých forem s přidanou hodnotou. Tou hodnotou je především element živé produkce a studovaného přístupu a zpracování takových vlivů.  Hudební kritik David Fricke z časopisu Rolling Stone na adresu Truffaze kdysi poznamenal něco v tom smyslu, že znovuobjevuje produkci Milese Davise v jeho elektrickém období a osvěžuje ji pomocí prvků dřevního funky z let sedmdesátých a kadencí triphopu let devadesátých. Podobně jako Miles Davis hraje minimalistickým stylem. Každá nota v jeho hře má svůj opodstatněný význam a každá z těch not také vytváří úchvatnou atmosféru.

DISKOGRAFIE:

• Rendez-Vous (2008)
• Arkhangelsk (2007)
• Face-à-Face (2CD Live + DVD) (2006)
• Saloua (2005)
• The Walk Of The Giant Turtle (2003)
• Magrouni (2002)
• Revisité (2001)
• Mantis (2001)
• The Mask (2000)
• Bending New Corners (1999)
• The Dawn (1998)
• Out Of A Dream (1997)
• Nina Valéria (1994)