Andreya Triana - Lost Where I Belong

Po trochu delší odmlce, za kterou patří čtenářům má upřímná omluva, se dostávám zpět k psaní o záležitostech srdce a především pak uší pro downtempo.cz. Nedávno avizovaná deska jedné z předních div londýnského labelu Ninja Tune je venku a brzy se dostane do vašich přehrávačů. Debut s názvem Lost Where I Belong zpěvačky Andreya Triana je v katalogu vydavatelství zatím k dispozici výhradně na předobjednávku, ale jak už to tak chodí – snaha přinášet čerstvé informace pokud možno dříve než ostatní – je v tomto případě silnější. Pojďme se tedy podívat co si Andreya Triana pro posluchače vyklidněné muziky na svém sólovém debutu připravila.

Andreya Triana se proslavila v prvé řadě jako dvorní hlas projektu Bonobo, díky kterému jsme ji mohli vidět nedávno v Praze. Koncert v Lucerna Music Baru zanechal myslím na všechny příznivce Bonoba, ale také Triany samotné, velmi dobrý dojem. Andreya tam tehdy doslova excelovala a to jak v rámci vokálů ve známých skladbách Bonoba, tak i při svých sólových experimentech. Jde o charismatickou vokalistku s vytříbeným citem pro intonaci, práci s hlasem a jeho dynamikou a především pak zpěvačku s velmi osobitou barvou hlasu. To vše ji vlastně i zajistilo přirozený progres od hostování a vokální spolupráce s předními muzikanty současnosti směrem k dráze sólové zpěvačky.

Deska Lost Where I Belong je velmi kompaktním a skutečně klidným, zasněným a hebce učesaným dílem, které se hodí pro uvolněné chvíle relaxace, pohody, pro deštivé podzimní dny nebo pozorování západu slunce na sklonku letních dní. Album obsahuje devět skladeb, které tvoří vcelku velice silný příběh. Jednotlivé tracky spojuje na jedné straně produkce Bonoba, který na desce s Trianou spolupracoval, a straně druhé potom hlas samotné protagonistky. Ten hlas se na nahrávce pohybuje ladně a s maximální lehkostí na pomezí soulu, funky, jazzu, country a podobných hudebních žánrů – vesměs je tak doménou všech písní.

Desku otvírá track Draw The Stars, kde zpívá Triana do marimbového podkladu dokresléného v refrénu smyčci, které vás unesou někam hodně daleko a po zbytek desky už se odtamtud vlastně nedostanete. Nicméně věřte mi, nebude vám to ani trochu vadit. Je to tam totiž krásné. V době, kdy slýcháme spousty mediálně uměle vypropagovaných stupidit, je tu zase jedna propracovaná a srdcem řízená klidovka, které nechybí inteligence ani um. Hned druhým trackem je titulní věc Lost Where I Belong s povedeným funky groove s jasným rukopisem Bonoba. Tady už se ztratíte i tam, kde to dobře znáte. Skvělá kytarovka s parádním beatem, silná rhythm´n´bluesová intonace Triany a do toho všeho opravdu silný refrén – deviza první, kritiky tak moc očekávané, desky. Oproti nahrávkám Bonoba, které působí více jako abstraktní koláže, jsou skladby na desce Triany vlastně klasické písničky. Při troše hudební fantazie si je dokážete snadno představit v akustické verzi třeba u plápolajícího ohně – záměrně zde nepoužiju výraz „táborák“, který evokuje v našich končinách až příliš velké spojení se škalutlkou bratří Nedvědů.

Skladbu nazvanou A Town Called Obsolete znají mnozí již díky nedávno uvolněné remixové verzi od Mount Kimbie. V originálu je stejně dobrá a podle osobního vkusu bude pro někoho možná i lepší. Čtvrtý track s poetickým titulem Darker Than Blue je opravdu temný a modravý. Staví podobně jako další věc Daydreamers na kytaře, akustické base a bicí soupravě – ačkoliv tady by se možná dalo polemizovat, Bonobo je co se samplů týče hodně šikovný. Milovníci úderů o ráfek malého bubnu, soulových luskání a jazzových metliček si přijdou na své. Zejména Daydreamers má fantastickou atmosféru. Po dvou pomalejších věcech přichází trochu živější a nepatrně svižnější track Far Closer, který mne osobně přiliš neoslovil, ale rozhodně nejde o slabší věc. Jen je na můj vkus příliš strojená, akademicky laděná a vadí mi zvuk bubnů, které hrají jakoby z povzdálí. Vynikající je ovšem jazzy koncovka – pokud by se nesla celá skladba v jejím duchu, byla by výborná.

Something In The Silence si vystačí bez bicích, také proč by měla tichu vévodit bicí souprava že? Up In Fire je trochu do funky, trochu do jazzu, opět se zde dočkáme parádního groove, který doplňuje melancholické elektrické piáno, dechová sekce a jakási flétna. Melodické a harmonické nápady ve zpěvu mi přijdou ke konci desky trochu slabší než je tomu na začátku, ale je to dáno také polohou a konceptu těchto skladeb. Vše je napraveno v poslední tracku nazvaném jediným písmenem X. V této skladbě se Triana prezentuje právě v té poloze, která je pro ni nejvíce přirozená a ve které působí její výraz silně.

Jako celek na mne působí album velmi pozitivním dojmem. Rozhodně nejde o další desku Bonoba, jak mnozí možná očekávají. Je to skutečně osobitý a autonomní debut Andreya Triana. Zvuk je mnohem křehčí, harmonie jsou trochu komplikovanější, nečekejte elektroniku a přiliš mnoho digitálně získáných zvuků – Lost Where I Belong je více o akustických nástrojích, soulu, rnb a jazzy náladách. Příjemná deska.