Field Rotation - Acoustic Tales

Když napíšete do wikipedie ambient music, první tři přídavná jména, první tři definice zní: atmospheric, visual, unobtrusive. Na té samé stránce je pak onen slavný citát dědečka žánru Briana Ena, který káže: „Ambient Music must be able to accommodate many levels of listening attention without enforcing one in particular; it must be as ignorable as it is interesting.“

Tohle vodítko je třeba mít na paměti, když se dáte do křížku s touto deskou. Malá osnova nikdy neuškodí, v tomto případě ideálně prozradí, kam soustředit svoji pozornost. Třicátník Christoph Berg z německého Kielu, jinými slovy Field Rotation, definici žánru podtrhuje každým potažením smyčce. Kde se vzal?

Mnohými (skoro každým?) nepovšimnut, poprvé dal o sobě vedět v roce 2009, kdy prvně prozkoumal půdu dvěmi epíčky, aby se nakonec vytasil s debutem Licht und Schatten. O hlavní slovo se tu hlásil ambient, Berg se ale stejnou měrou prodíral i mnohočetnými vrstvami droneu a na řeč přišlo i minimal techno (Polarlicht, Mondfinsternis).

O dva roky později se opět hlásí o slovo a tentokrát ještě hlasitěji. Opět z domova Fluid Audia, malého, nenápadného, ale o to zajímavějšího labelu, přicházi s deskou Acoustic Tales, která způsobila, že mnozí milovníci ambientu museli v prosinci narychlo přepisovat svoje topky pro uplynulý rok.

Častokrát se stává, že název desky klame tělem, v tomto případě slovo acoustic, v porovnání s debutem, dává předzvěst, kam se Berg za dva roky posunul. Ubylo samplů a beatů, přibilo smyčců a klavíru, nástrojů, které Berg roky studoval a které jsou mu vlastní. Žánr minimal techno/IDM se přetavil v účelný a depresivně přímočarý modern classical, vedený neustále negativní linkou. Jedenáct povídek, které jsou při pohledu až nápadně stejné (ambient komplex?), při hlubším zaposlouchání ale zjistíte, že každá v sobě nese jinou součást smutku, jinou náladu. Nejsilnějším trackem zřejmě zůstává Acoustic Tales 4,  kterou houslista Danny Norbury vede svým nástrojem pevně přes cinematickou epičnost. Za vypíchnutí stojí i Tales 7 a 8, věnované Kafkovi, respektive Rachmaninovi. Každý z nás Kafku četl, každý si představoval, jaká hudba dokreslovala jeho svět – a myslím, že Berg velmi vkusně uhádl vjemy, které většina z nás cítila. Decentně, melancholicky, epicky. To vše bez unáhleného patosu. A to není zrovna nejjednodušší úkol.

Sám Berg k albu říká, že je procházkou, výletem, inscenací dávných, fiktivních a nevyslovených zemí a ploch. Šalamounsky: něco v tom smyslu, že když zavřete oči, každá krajina se rozpadne a opět vytvoří, jako hořící babylonská zahrada, ve které sedí kvartet houslistů, kteří nemohou najít cestu pryč.