Tomáš Dvořák aka Floex. Bezpochyby velmi zajímavá postavička naší malé zabředlé hudební scény, která svými prstíky nenápadně, ale oto jistěji začíná prosakovat do okolního světa a daří se mu to bravurně. Má za sebou nemálo ocenění a jeho pole působnosti je doslova multimediální.
Ať už vezmu v potaz uspěšnou hru od Amanita Design – Machinarium, tak i předchozí Samorost, projekt Orlakovy ruce, různorodou audiovizuální práci a mnoho jiného. Pod tím vším máme podepsaného Floexe.

Tomášova nová deska je pro mě něco, na co jsem čekal hodně dlouho. Debut Pocustone mi v přehrávači koloval opravdu často. A ještě častěji pak soundtrack k Machináriu, o kterém byla na Downtempo.cz nejedna zmínka. Bezpochyby kvalitní kousek, kterým se Floexovi podařilo dostat přes hranice rodné hroudy. Ohlasy ze světa jen potvrzují Tomášův talent a schopnosti. Aktuálně je to deset let od první desky. To je dlouhá doba. O to víc však byla na místě má zvědavost, s čím asi Floex příjde.

Zorya mi byla opravdu překvapením, a to především v tom, že „na poprvé“ jsem si ji dal hned třikrát! Což se mi stává tak jednou za „uherský rok“ Po prvním poslechu, který mě velmi mile překvapil, jsem hned nabyl dojmu, že je tam spousta věcí, detailů a zvukových perliček, které nechytnou na první poslech, ale podvědomě mě nutí pustit si album znovu. Díky tomu se deska vrývá do paměti a nutí k nenásilnému opakování. Skutečně nejlépe na mě působil poslech celého alba. Během necelé hodiny mě Floex vtáhnul do svého bublajícího, potemnělého světa a už nepustil.

Floex - Zorya

Tomášovi musím přiznat hudební „mazanost“ a místy až konzervatoristický přístup. Precizní práci s aranžemi, dramatičností a skvělou práci s vývojem skladeb. Gradace a vyklidněná místa jsou vyrovnaná. Celkově poklidný nádech je skoro ve všech skladbách, až na Cassanovu, která pro mě vyčnívá z celé desky nejvíc a působí také „nejvyspělejším“ dojmem. Zvuková paleta je skutečně široká. Klarinet jako nástroj mám hodně rád a tak mě potěšilo, že dal autor tomuto klasickému instrumentu opět další rozměr. Stejně tak pianino. Stylově Zoryu nehodlám zařazovat do škatulek, na tohle je každá škatule malá.

Kombinace klasických, místy až tradičních nástrojů s elektronikou a moderními postupy se na desce prolíná a melancholie, dramatičnost a neustálý pocit objevování něčeho nového, jakoby byla Tomášovým hnacím motorem. To všechno ale v poklidu gaučové večerní nálady. Není to složité nebo přeplácané. Je cítit, že Tomáš nad tím co dělá přemýšlí a daří se mu tak dělat opravdu „dospěláckou“ muziku. Při prvním poslechu mi na desce vadily vokální hosté, kteří mi rozpoltily koncept desky. Po několikátém poslechu už mi zapadly do skládanky a jsou příjemným zpestřením.

Zvuková část: Musím uznat, že jsem si skutečně pošmáknul (v dobrém). Precizní, detailní a sametový zvuk je velkým plusem. Detaily, které dokreslují atmosféru, spousta zajímavě efektovaných ruchů, krásné reverby, práce s filtry, vkusně použité páskové echo, rozsekané beaty, vynořující se a opět mizící zvuky – prostě paráda. Spousta syntetických zvuků je chytře umístěna jen v několika částech každé skladby a je opravdu perličkou, která nadchne nejdnoho syntákofila. Matouš Godík který měl v režii finální mix a mastering, zde odvedl opravdu mistrovskou práci. Detailní, jemné a přitom celé trochu zastřené a zahalené v obláčcích sametově mechového dýmu. Vrcholem desky je pro mě skladba Forgot me not. U té mi opravdu běhá mráz po zádech. Hodně vymakaná muzika, chytlavá melodie a pozitivní náboj, to vše z toho cítím.

Floex nepoužívá klasické „tupé“ smyčkoidní beaty, ale zajímavě komponuje bicí do jednoduchého a přitom skvěle fungujícího kompletu. Deska je vlastně minimalistická, ale zároveň plná zvukových barev. Nenacházím slabší skladby, ale ani silné favority. Jediné co mi na Zorye chybí, je to, že se nedějí nějaké poutavé zvraty a všechno se tak nějak pomalu veze na vlně jedné nálady. Občas by neškodilo posluchače pořádně šokovat a vytrhnout je z až přílíš celistvého konceptu. Některá témata a melodie jsou až trochu filmového ražení. Cítím tam vlivy klasické muziky, místy i folku. Stejně tak Johna Hopkinse, Lusine, Arovane, Fout Teta nebo třeba Apparat.

Zorya je určitě ta deska, která vás chytne na druhý až třetí poslech (ty mám nejradši), mají totiž nejdelší životnost Navíc pokud máte trochu nakročeno k výše zmíněným autorům, bude vám Zorya určitě sympatická. Skvěle se mi u ní pracuje. Není to tolik „gaučové“ jako první Pocustone. Ten mi přišel trochu těžkopádný a do downtempa posazený. Na Zorye je cítí svěžest a energie. Desku již te’d řadím mezi ty, které u mě zůstanou v playlistu na dlouhou dobu. A ani z hlavy jen tak nezmizí. Navíc si Floex vytvořil poměrně jasný a originální rukopis. V Čechách není takovýchto autorů mnoho a tak je pro mě Floex se Zoryou planoucí hvězdičkou na neby průměrných, šedých a hasnoucích rychlokvašek. S radostí se budu těšit na jeho další autorskou tvorbu.