Jaga Jazzist - One-Armed Bandit

V nedávno publikovaném profilu kapely Jaga Jazzist jsem avizoval, že začátkem roku vyjde na značce Ninja Tune jejich nová deska nazvaná pirátsky One-Armed Bandit. Pojďme se na žhavou novinku, která vyšla 25. ledna jako pátá studiová deska této formace, podívat trochu detailněji. Předně musím pochválit práci zvukových inženýrů, kteří se na desce podíleli. Oproti předchozím studiovkám jde o transparentní změnu v mixu a poměrech jednotlivých nástrojů, stejně jako v konkrétnosti zvuku a jeho velmi čitelné fromě. Prostě a jednoduše, studiová práce Johna McEntireho v Chicagu se kapele vyplatila a díky ní jsou teď Jaga Jazzist dokonalí nejen hudebně, ale mnohem dál také zvukově.

Norská jazzrocková formace otvírá desku úvodní krátkou instrumentálkou The Thing Introduces… – po zaznění gongu jakoby se z dálky přiblížili ti hudebně nejnadanější vikingové se svým proroctvím. Titulní věc One-Armed Bandit je postavená na strunném motivu podpořeném vynikajícími breaky Martina Horntvetha – toho nepřehlédnutelného pána s ohromným plnovousem. Vše podpořeno hymnoidní plochou a dechovou sekcí zní opravdu velikášsky. Píseň vás vtáhne nenásilně do nové desky a aktuální tvorby jamujících vikingů. Občas mívám problém s předimenzovaným počtem nástrojů a toho všeho co se občas ve skladbách Jaga Jazzist děje. Tentokrát se minimálně na lepší čitelnosti podepsal již zmínění mix a vynikajicí finální zvuk celé nahrávky. I tak tu zbývá druhý faktor, který dělá z jinak celkem přístupné hudby (alespoň z pohledu harmonie a obsazení) relativně náročnou muziku a to jsou krkolomné nástupy a hodně časté a hlavně náhlé změny v někdy až překomponovaných aranžmá. Ale to je trochu věc vkusu, otevřenosti a přístupnosti každého z nás.

Banafluer Overalt mi v zárodku trochu připomíná svou náladou tvorbu Royksopp, ale jakmile se rozjede, tak jsou to zase oni… staří známí. Track stojí hodně na víření virblu a práci s malým bubínkem v konfrontaci s kytarovou plochou a táhlou melodií. Tentokrát žádné dechy, vibrafony a cinkrlátka – hodně striktní a čistá věc s jazzrockovým podtextem. Oproti tomu jemná a pozitivní 220V / Spektral plyne svou cestou a až někdy v polovině ji navštíví nový element Jaga Jazzist, kterým je stále více se prosazující elektrická kytara – zde navíc gradující. Po prvních třech kouscích mám trochu obavu o přístupnosti takhle prokomponované a osobité hudby pro širší posluchačskou obec, ale věřím, že si k ní svou cestu mnozí najdou.

Další skladbou na desce je Toccata, kterou kapela poskytla ke stažení již před časem a už jsem na ni upozorňoval v profilu Jaga Jazzist. Jde o majestátní opus, kterým by nepohrdl ani James Cameron při natáčení dalšího dílu Avataru. Prognissekongen je předpokládám norský název a jde o skladbu plnou spousty nástrojů, předělů a náhlých breaků tak, jak jsme u Jaga Jazzist zvyklý. Dechy prosycená a psychedelickými motivy propletená skladba. Na můj vkus však až příliš akademicky gradovaný konec. Myslím, že s akademičností mají seveřani často potíže, ikdyž ne vždy je tomu tak. Oproti tomu kniha skla (Book Of Glass) je klasickým dílem se snadno rozpoznatelným rukopisem jazzistů. Střídá přirozeně dvě polohy, dvě nálady – jednu ambientní a druhou více do progresivního nebo alternativního rocku.

Skladbě Music! Dance! Drama! vévodí téměř strojová rytmika a bublavé analogové zvuky osmdesátých let. Pokud ovšem čekáte ničím nerušený plynulý proud konzistentní hudby, i tato skladba vás zklame. Je stavěna pro nenapravitelné vyhledavače hudebních skvostů, které už nebaví primitivnosti, prvoplánové kompozice a hudební témata jež jsou elementárním učivem hudební teorie v prvním ročníku konzervatoře. Touch Of Evil neboli dotek zla s nevýrazným začátkem je jakousi baladou, která se průběžně transformuje v 4/4 rovný beat doprovázení klasickými elementy tvorby Jaga Jazzist, aby záhy uhnula zpátky k převalujícím se breakům, kterými je celá deska doslova prošpikovaná. Kdybych kapelu neznal, myslel bych si, že ty patterny z různorodých oblastí hudby míchá v počítači nějaký hodně perverzní experimentátor z těžko dostupných smyček.

Nová deska Jaga Jazzist je pro mne novou hudbou a novým směrem kapely doplněné o nový element v podobě výrazné elektrické kytary. Je odklonem od jazzovosti k rocku, resp. k psychedelickému jazzrocku. Stejně jako u předchozích studiových alb je okořeněna neskutečným množstvím vynikajících hudebních nápadů, komplikovaných aranží a pestrých hrátek na jednotlivé nástroje v rukou velmi muzikálních osobností. Pro mnohé posluchače a zejména pak pro ty plné očekávání, může být trochu zklamáním. Pro mnohé pak naprosto nepřístupnou hudbou, která je příliš vykonstruovaná a komplikovaná na to, aby ji bylo možné strávit. A pro sklaní fandy Jaga Jazzist pak pokračováním v unikátním a neslýchaném světě hudebních nápadů a osobité tvorbě s jasným a daným rukopisem.