Morcheeba - Blood Like Lemonade

Není tomu tak dlouho co ohlásila britská triphopová formace Morcheeba svůj velký návrat v původní sestave se zpěvačkou Skye Edwards a už tu máme desku, která volně navazuje na geniální díla jako Who Can You Trust nebo Big Calm. Po sedmi letech se do kapely vrací hlas, který jí vtisknul nezapomenutelnou tvář a výraz. Morcheeba ztratila Skye někdy v roce 2003 po koncertu v Trafalgar Square, kdy jí bratři Godfreyové vzkázali, že s ní již nepočítají a pak se dlouhá léta plácali s „náhražkovitými“ vokalisty a nikdy už nenarazili na tak silný a osobitý ženský hlas.

„Připadá mi, že tohle bude konečně deska, kterou jsme měli přirozeně nahrát po albu Big Calm, jenomže tehdy jsme se nechali vyrušovat spoustou věcí kolem. Teď jsme vyrovnanější,“ uvažuje bubeník Paul Godfrey. Jeho bratr Ross Godfrey dodává: „Paulovy beaty, moje hraní na kytaru a Skyin hlas, to je prostě Morcheeba a museli bychom se hodně snažit, abychom zněli jinak.“ Můžeme být tedy vlastně jen rádi, že se tvůrčí jádro projektu Morcheeba přiliš nesnaží, jelikož právě tehdy vzniká ta pravá hudba, kterou od nich očekáváme a jež je i pro ně vlastně tou nejpřirozenější formou hudební realizace. Výborné beaty napsané Paulem, kytarové vyhrávky od Rosse, scratche, občasné zvukové efekty s citlivým využitím elektroniky a do toho všeho hlas Skye – tak mají Morcheebu všichni rádi, tak proč na tom cokoliv měnit. Osobně jsem zastáncem toho, že pokud něco funguje, je to od srdce a lidi to baví, pak jsou veškeré snahy o uměle vynucenou nebo vykonstruovanou inovaci spíš na obtíž. Doplatilo na to již tolik hudebních projektů, že by se mohli další generace muzikantů z nezdarů svých vzorů a oblíbenců poučit – stačí jmenovat třeba analogově-digitální experimenty DJ Krushe, pokusy o návrat u Portishead, Photekovo chabé zálety do house music (přitom jeho tech jungle je tak geniálně futuristický), naprostou ubohost aktuální desky Further od Chemical Brothers  a další a další.

V průběhu poslechu desky Blood Like Lemonade jsem se cítil jako znovuzrozený. Musel jsem přidat gain na reprosoustavě a položit se do křesla, protože takovou očistu duše a mysli se silně nostalgickým poutem do dávno zapomenuté zlaté minulosti triphopu by bylo škoda jakkoliv narušit. Album je koncepčně velmi blízké prvním deskám, které jsem jmenoval výše. Hodně se zde projevují rhythm and bluesové kytary, kvákadla, rhodes piáno, gramofonové hrátky, samply a další elementy pro Morcheebu tak specifické. Podobně je tomu i u zpěvu Skye – je výborný, skvělé aranže jí sednou jako kukátko na nočník.

Hned v prvním tracku Crimson se dostaví u většiny posluchačů, kteří pamatují začátky této formace, blažený úsměv a niterná radost z návratu jedné nezapomenutelné legendy. Z kompaktního disku se totiž line velmi pomalý beat přiznávaný melancholickými klávesovými akordy na první dobu a pár vyklidněných samplů, ve kterých se brzy objevuje klasický prosebný zpěv  Skye s velmi inteligentním textem, který Morcheeba nedala už hrozně moc dlouho a spoustě jejích posluchačů chyběl natolik, že došlo doslova k odlivu těch ortodoxních triphoperů, kteří jejich první desky uctívali. V následující Even Though se mazlí Ross se svou kytarou stejně jako v roce 1996. Dál už nebudu prozrazovat, opakoval bych se a neřekl bych zřejmě už nic nového. Morcheeba je zpátky ve té nejlepší kondici a nabízí nám pokračování gaučových večírků z dob elpíček Big Calm a Who Can You Trust. Výborná muzika pro deštivé dny, soundtrack pro kapky stékající po předním skle auta během jeho noční jízdy z akce domů. Nevěříte?