Part-Time Heroes - Meanwhile

Tak jak jsem kdysi před několika týdny slíbil, tak i činím a dnes se vrátíme v rámci recenzování studiových nahrávek k desce Meanwhile nujazzových Part-Time Heroes. Projekt dvou mladých muzikantů z Londýna aktuálně žijících v oblasti příměstských částí Southamptonu je jedním z těch přínosných objevů moderního jazzu, který vydal svou dlouhohrající desku Meanwhile už v roce 2008 – toto je tedy jakási retrospektivní recenze, kterou píši proto, abych dostál svého slibu čtenářům a pak také proto, že tato deska si prostor na serveru downtempo.cz dle mého názoru rozhodně zaslouží.

Ačkoliv je projekt Part-Time Heroes od prvopočátku složen z relativně neznámých osobností britské alternativní scény, díky Meanwile už tomu dnes tak není a sláva obou protagonistů, kteří si podle svých zaměstnání říkají Shop Boy a Sandwich Man, prudce stoupá. Cílem obou amatérských muzikantů je konvertovat od rutinní práce prodavače a pracovníka donášky sendvičů k plnohodnotné hudební kariéře. Od roku 2005 sdílí oba mladíci – Ross Wakefield a Toby Vane – jeden byt a svá studia spojili v jedno, což byl naprosto zásadní krok pro dlouhé konverzace na téma jazzové a alternativní hudby, experimentování s nahrávací technikou a ve finále i prvotní impuls pro natočení tak krásného díla jakým je Meanwhile.

Přirozený vývoj jejich hudebního snažení vyústil v desku plnou obrozeného triphopu, soulu, acidjazzu a funky v té nejvíce vzrušující, eklektické a čerstvé formě. Díky kombinování studiových postupů s pohráváním si na akustické nástroje jsou PTH často přirovnáváni k Portishead, St. Germain nebo ke Groove Armada, nicméně jejich pohled na hudbu je přeci jen ještě trochu jiný. V dubnu roku 2005 oslovili některé lokální, nikoliv však neznámé, muzikanty a nabídli jim spolupráci na připravovaném materiálu pro desku Meanwhile. Mezi oslovenými byl například skvělý Jono McCleery nebo vokalistky Lucy Kitchen a Laura Vane. Spolu s přednahranými party i živě natočenou bicí soupravou, kontrabasem a dechovou sekcí vzniká vzdušná, uvolněná a neskutečně příjemná hudba plná uklidňujících momentů, harmonických finesů a promyšlených gradací.

Deska obsahuje deset tracků, nebudu-li počítat zvukovou koláž v intru. První věcí je svižný otvírák v podobě Ready For Change, ve které hostuje černý zpěvák Pete Simpson. Jeho cit pro rhythm´n´blues a soulovou hudbu je velmi ojedinělý a skladbě sedne jak … na nočník. Skvělé funky bicí, šlapající basa a parádní harmonie z rhodes piána jsou silnou devizou PTH obecně. Hned další skladba Shadowlands nastolí futuristickou jazzy jízdu. Klávesové nástroje, kontrabas a bicí mají pánové ze Southamptonu zmáknuté skutečně bravurně – milovníci kořenů acidjazzu a moderních směrů v nujazz zaplesají u sólička na elektrické piáno. Zpěvem tento track okoření Liane Carroll.

Nestačíte vydechnout a Part-Time Heroes Vás atakují další peckou s velkým P. Skladbu Realise, ve které hostuje právě Jono McCleery jsem zmiňoval v jednom ze starších článků. Jde o srdeční záležitost, hudbu která snad nemůže být nikomu, kdo má k muzice trochu bližší vztah, lhostejná. Magické intro s jazzy klávesama a organickou flétnou se transformuje v nosnou melodií klavíru a přechází s pozvolnou gradací v naprosto ojedinělé a plně funkční excelentní hudební dílo. Tahle skladba by měla být zařazena do historie hudby vyučované v rámci hudební výchovy na základních školách i konzervatořích. Pojímá tolik inteligence, důvtipu, lidskosti, uvolnění i chvil povznesení, že i tomu nejnáročnějšímu posluchači trvá i několik poslechů, než se toho přetlaku dobra a pozitivna dosytosti nabaží. Luxus.

Ve skladbě Stop, Fade, Blur postavené na příjemné kytaře, úderu paličky o ráfek a houpavé base hostuje Laura Vane. Tahle věc mi trochu připomína pohodu, kterou na mne působí některé skladby na popjazzových deskách George Duka. Angels Fly má podobnou atmosféru jako Realise a stejně jako v Realise tam i hostuje Jono McCleery – zábavný acidjazz plný napětí a vokálů do echa. Budoucnost jazzové hudby není ztracena, alespoň s touto deskou, budoucnost už se odehrála a mi se k ní nyní vracíme. Sun Will Shine je pokračováním příjemných chvil v opojení hudby projektu Part-Time Heroes, tentokrát a především díky hostujímu sexy hlasu Bridgette Amofah blíže rhythm´n´blues. Co mě však na albu Meanwhile pravidelně odnese zcela mimo realitu a ochromí mé jinak čistě exaktní až empirické vnímání hudby je píseň What´s The Noise? s přechodem do druhé části nazvané What It Could Be, ve které hostuje fantastická jazzová zpěvačka Liane Carrol. Zejména právě What It Could Be je pro mne jakýmsi hudebním únoscem mimo šedavou realitu do světa plného pozitivní energie, souznění, harmonie a přirozené symbiózy sluchu, potažmo myšlení s hudbou.

Skladby Method, Distance a In My Soul jsou už jen třešničkou na narozeninovém dortu moderního jazzu, ozdobené další a další svíčkou, které rozfoukávají hlasy již zmíněných div (Bridge Amofah a Laura Vane) a jejichž plamínek nepřestane plápolat ještě hodně dlouho. K napsání této recenze jsem si dal dostatečný čas, abych získal odstup a alespoň trochu objektivní pohled na hudbu Part-Time Heroes. Nechtěl jsem, aby došlo k něčemu podobnému, jako u nové desky Morcheeba, které jsem v rámci prvotní euforie napočítal plný počet bodů. U desky Meanwhile je hodnocení také za plný počet, ale pokud bych byl na prvním stupni obecné školy, přidal bych za oněch pomyslných deset bodů ještě malou hvězdičku a možná i sněhuláka, protože tohle je fakt žrádlo. Dobrou chuť…